Etăr

Vesnice s etnografickým muzeem. Takový bulharský Rožnov pod Radhoštěm, tedy skanzen, akorát menší a v užším údolí. Má to působit tak, že v minulosti bylo městečko Etăr sídlem řemeslníků, kteří využívali vodní síly z důmyslného systému náhonů a mlýnských kol. Vlastně ani nemusíte vědět, že v Etăru je řemeslná tradice založena uměle: technická zařízení sem byla přemístěna z nedalekého Gabrova, aby to tu fungovalo jako muzeum. Není to znát, řemesla a zařízení v Etăru působí přirozeně.

Mnoho mlýnských kol se dodnes zachovalo v dobrém stavu a v domech na druhé straně potoka sídlí tradiční řemeslníci (kováři, klempíři, tkalci, nástrojáři). Prodávají své výrobky návštěvníkům a myslím, že nouzi nemají. Navíc to, co prodávají, nejsou takové klasické cetky, jako jsou na prodej jinde. Třeba jsem tu viděl celkem solidní bulharské dudy a flétny, stříbrné šperky a dobré cukrovinky. Dominantou městečka je hodinová věž.

Hodinová věž

Vstupné do muzea pod širým nebem činí 5 Lv za osobu. Muzeum má tři oficiální vchody, dva kolem potoka a jeden uprostřed. U horního konce je dobrá restaurace s hezkými stoly a zahrádkou, na bulharské poměry mírně dražší.

V areálu muzea se stále staví. Stavělo se tam při mé první návštěvě v roce 2010, tak při druhé návštěvě v roce 2013. Přidávají se nové exponáty (klidně celé domečky) a opravují se cesty.

Etăr leží v údolí pod Starou planinou. Dá se do něj dorazit autobusem z Gabrova nebo případně i pěšky. Autobus staví asi kilometr níže ve vesnici, do muzea se musí dojít pěšky. Dobrý nápad je spojit návštěvu Etăru s návštěvou Sokolského kláštera, který leží o pěkných pár set metrů výš nad údolím.

Připomínám, že to a s háčkem se nečte, takže název Etăr se čte Etr nebo Et-r. V bulharštině je tam tvrdý znak: Етър.